Denise MazalDenise Mazal Začněme tím, jak došlo k vašemu odchodu do zahraničí…

Měla jsem pocit, že ve škole jsem vždycky vyčnívala. Na vysokou školu mě kvůli rodičům nevzali a tak jsem po maturitě na stavební průmyslovce začala pracovat. Tehdy jsem hodně sportovala – závodně jsem veslovala. Ženské veslování mělo být poprvé na olympijských hrách v Montrealu v roce 1976. Začala jsem spřádat sen o tom, že se dostanu na olympiádu do Kanady a zůstanu tam. Jenže to nevyšlo. Na podzim 1976 jsem měla jít poprvé k volbám a to jsem nechtěla. Koupila jsem si zájezd přes CKM do Francie. Odtamtud jsem chtěla odejít do Kanady.

Byl to velmi složitý proces, nejdřív jsem si musela vyřídit povolení k pobytu ve Francii. Měla jsem možnost jít na podporu nebo začít pracovat. Samozřejmě jsem šla raději pracovat. Po víc než roce mi Francouzi odmítli dát povolení k pobytu. Sebrali mi pas a všechny doklady a nařídili mi vrátit se zpět do Československa. Byl to pro mě šok, byla jsem zoufalá. Obrátila jsem se na jednu českou exilovou organizaci, která pomáhala emigrantům v nouzi. Slíbili mi, že se mě pokusí dostat z Německa do USA.

Dostala jsem od nich falešný pas na francouzské jméno a musela jsem naučit nazpaměť veškeré nacionále ve francouzštině bez přízvuku. Potom jsem cestovala do Mnichova lehátkovým vlakem. Hraniční kontroly byly tehdy kvůli teroristickým útokům v Německu dost přísné. Na lehátku jsem byla jako na trní a s nikým jsem se nebavila, abych nevzbudila pozornost, že nejsem Francouzka. Ale dopadlo to dobře a druhý den jsem se probudila v Německu. Poprvé jsem cítila svobodu. Ve Francii jsem se svobodně necítila, bylo to neustálé napětí. V Německu jsem si musela zařídit povolení a znovu začala pracovat. Strávila jsem tak dalších 10 měsíců. Nakonec jsem dostala vystěhovalecký pas, s kterým jsem mohla odcestovat do USA. To bylo v roce 1978.

Kde jste se v Americe usadila?

Odletěla jsem do města Boulder v Coloradu, kde jsem měla dostat práci. Ale nakonec jsem si zaměstnání našla sama – nastoupila jsem do restaurace, kde jsem začala loupat brambory na dolar padesát na hodinu. Moje zaměstnavatelka si myslela, že mi to bude dlouho trvat. Když viděla, že mi to jde od ruky, tak mě za pár dní nechala vařit a dělat všechno ostatní. Zůstala jsem u ní sedm let.

Potom jsme se – už s manželem a dvěma dětmi – přestěhovali do Texasu. Usadili jsme se v městečku Boerne poblíž San Antonia. Je to ve střední části Texasu, kde začínají kopce. Původně byla tato oblast osídlena německými přistěhovalci. Tam jsem si otevřela obchod s šicími potřebami a začala jsem pořádat kursy háčkování a pletení – jak ruční tak strojové.

Postupně jsem začala prodávat i další věci. Stalo se totiž to, že děti mých zákaznic chtěly hračky, s nimiž si hrály mé děti. Byly to české hračky a tak jsem v roce 1990 začala dovážet české hračky a postupně i další produkty, například nábytek nebo český křišťál. Do Texasu jsem toho přivezla několik vagonů.

V současné době provozujete restauraci. Šlo o náhodu nebo dlouhodobý záměr?

Restaurace byla vždycky můj sen. V roce 2000 jsem si tento sen splnila a převzala restauraci, kterou jsme do té doby pronajímali někomu jinému. Restaurace se jmenuje Little Gretel www.littlegretel.com, což bychom do češtiny mohli přeložit jako U Mařenky. Mám čtyři kuchaře, já dělám šéfkuchařku a moje dcera je manažerkou podniku. Vaříme tradiční česká, německá a americká jídla. Američané mají rádi výběr. Na jídelníčku máme svíčkovou, vepřovou pečeni se zelím, guláš, kuře na paprice, klobásy i bramboráky, vídeňský řízek i hamburgery. Vaříme vlastní knedlíky, do nichž si dělám pečivo. Stejně je to i s pivem – prodáváme točené plzeňské pivo, ale i německé, belgické a americké pivo, aby si hosté mohli vybrat. Teď jednám o tom, že bychom si v restauraci zařídili minipivovar, kde bychom vařili vlastní pivo z českých surovin. Cílem je mít ještě větší sortiment točených českých piv. Příští rok chceme začít stavět.

Naši restauraci navštěvují lidí z okolí, ale jezdí k nám i z velké dálky. Jsou mezi nimi také Češi, respektive Američané českého původu. V Texasu je asi čtvrt milionu obyvatel českého původu. Česky už nemluví, ale na svůj původ jsou velmi hrdí. Osídlování Texasu Čechy hezky přibližuje České středisko v Houstonu www.czechcenter.org, s nímž udržuji kontakt.

Účastníte se krajanského života v Texasu?

Ve velkých městech, kde byla původní česká populace, se obvykle jednou za rok konají krajanská setkání, na která se lidé jezdí bavit a zpívat. Obvykle k tomu hraje nějaká kapela. Významným fenoménem v Texasu jsou koláče. Na jedné benzínové pumpě u města West prodají 20 000 koláčů za měsíc. Hlavním městem koláčů je město Caldwell. Loni jsem se tam zúčastnila festivalu, který každoročně pořádají, ale nebyla jsem moc úspěšná, protože peču pravé kulaté české koláče, zatímco jejich receptury jsou trochu jiné. Jsem velice ráda, že můžu udržovat tradice české kuchyně i české kultury v Americe.

Díky za rozhovor.

M. Krupička