Harry Pollak s matkou a vychovatelkou v roce 1928, foto: archiv Harryho PollakaHarry Pollak s matkou a vychovatelkou v roce 1928, foto: archiv Harryho Pollaka "V životě jsem zažil celou řadu zázraků. Můj život by se dal shrnout do dvou jednoduchých fází. První fáze byla pokus přežít za všech možných okolností. To bylo až do doby, kdy jsme přišli jako uprchlíci do Anglie. A potom to bylo budování úspěchu."

Vy jste to teď řekl velice stručně. Já se to pokusím přeci jenom malinko rozvinout. Pocházíte ze židovské rodiny, o svém židovském původu jste se ale dozvěděl až jako školák. Co pro vás později židovství znamenalo? Byla to spíš přítěž, opora, nebo vám to bylo jedno?

"Byla to přítěž. Ze začátku bylo pronásledování Židů na základě nacistické teorie, prosakovalo ale celou západní Evropou. Člověk tím trpěl a musel to nějak strávit."

Harry Pollak v uniformě Lycea v Nimes, 1939, foto: archiv Harryho PollakaHarry Pollak v uniformě Lycea v Nimes, 1939, foto: archiv Harryho Pollaka My bychom tu měli připomenout, že celá vaše rodina zahynula během holocaustu. Vy sám jste přežil díky tomu, že rodiče vás vyslali na lyceum do Francie. Tušili, co může přijít, nebo to byla jen náhoda, že jste vlastně ve Francii uniknul holocaustu?

"Já myslím, že mí rodiče to tušili. Že se ale naskytla ta příležitost, byla náhoda. Tehdy česká vláda posílala studenty do Francie. To byl výběr na střední škole, a že jsem byl vybraný jako jeden z dvanácti, byla náhoda. Moje matka to využila. Pro ni to ale muselo být velmi těžké rozhodnutí, protože jsem byl jediné dítě. V patnácti letech se se mnou rozloučila a věděla, že mne možná už nikdy neuvidí."

Vy jste to ovšem tenkrát vůbec netušil...

"Já jsem to tak nebral."

Vám bylo sedmnáct let, když jste se přihlásil do armády. Jak jste vlastně prožil válku a jaké bylo to vaše působení v armádě?

"Já jsem se přihlásil do armády, protože jsem nechtěl zameškat příležitost bojovat proti Němcům. Tehdá to bylo tak, že každý ve Francii byl přesvědčen, že válka nejdéle za tři měsíce skončí. Proto jsem to nechtěl zameškat. Byl jsem pět let v armádě jako voják ve Francii a potom v Anglii. Byla to ale nešťastná doba mého života."

Harry Pollak v obrněné brigádě, Finedon 1943, foto: archiv Harryho PollakaHarry Pollak v obrněné brigádě, Finedon 1943, foto: archiv Harryho Pollaka Když jste se potom vrátil do Československa se západní československou armádou, jaké tu byly poměry?

"Když jsme se vrátili, byli jsme oslavováni jako osvoboditelé. To ale dlouho netrvalo. Já jsem se snažil dostat z armády tak rychle, jak to bylo možné. A ta příležitost se naskytla, protože v r. 1945 na vysokých školách v Praze byl povolen letní semestr. Já jsem se přihlásil a použil jsem to jako páku, abych se dostal z té nenáviděné armády."

Vy jste rozhodně nebyl z těch, kteří po válce, v květnu 1945, podlehli komunistické iluzi. Vy jste se hned zapojil do boje proti blížící se komunistické totalitě. Kde se ve vás vzala taková prozíravost?

"To nebyla prozíravost, to byla nutnost. Já jsem byl na technice a studenti byli velmi zpolitizovaní. Když se člověk chtěl do něčeho zapojit, musel se zapojit do politické strany. Politické strany byly čtyři. Já jsem nechtěl do komunistické strany ani do sociálně demokratické strany, ten rozdíl tehdy nebyl moc velký. Do národně socialistické strany jsem na žádný pád nechtěl, tak mi zbyla jedině strana lidová. Tak jsem se tam z nutnosti přihlásil. A protože jsem se mezi studenty uplatnil, tak to netrvalo dlouho a byl jsem předsedou Klubu lidově demokratických studentů. A nakonec jsem byl celostátním předsedou studentů lidově demokratické strany. To nakonec mělo za následek, že prohlásili, že mám negativní postoj k lidově demokratickému režimu, sebrali mi dekret a tak dále."

Hrozilo vám někdy uvěznění?

"Jenom díky mé hlouposti. Já jsem měl slíbené místo ve výzkumné stanici Škodovky pro parní turbíny. Moje velká práce byly parní turbíny. A když mne akční výbor ve Škodovce nemohl na to místo přijmout, rozzlobil jsem se a šel jsem na ministerstvo sociální péče. Poslali mne k nějakému vysokému referentovi a já jsem mu ukázal českou ústavu, kde stálo, že český občan má právo na práci. Říkal jsem mu, že jsem inženýr, mám právo na práci a že ji nemůžu dostat. A co že tomu on říká? - A to byla příležitost, že mne mohl nechat zavřít. A nenechal."

Poslal vás do dolů?

Harry Pollak, foto: Petr BrodeckýHarry Pollak, foto: Petr Brodecký "Ano, říkal, že mi zaopatří práci. Tak jsem se ptal - kam? A on mi řekl, do Jáchymova do dolů. Říkal jsem, že to je přeci ztráta. Já jsem tři roky studoval inženýrství a mám jít do dolů kopat rudu? A on na to: to je tak, já vám to řeknu upřímně. V dolech, když budete kopat rudu, můžete udělat míň neplechy, než byste mohl udělat jako inženýr. Když do šesti neděl nebudete mít práci, já vám zaopatřím místo. Já jsem pak ještě našel možnost práce v privátní firmě jednoho známého inženýra. Byl to specialista na klimatizaci. Tam jsem devět měsíců pracoval a moc jsem se tam naučil. Někdo ho ale udal, že zaměstnává nespolehlivého člověka, tak mi říkal, abych se nezlobil, že musím to místo opustit, jinak že on bude mít potíže. Tak potom jsem byl bez zaměstnání a musel jsem utéct."

Vy jste mezitím taky krátce pracoval na statku, který jste zdědil po mamince. Tam jste ale narazil na nepříliš pěkné chování Čechů...

"Místní občané mi dělali, co mohli špatného."

A důvod?

"Protože se chtěli zmocnit mého majetku. Považovali mne za vřed společnosti, to byli všechno přesvědčení komunisti. Například mi předepsali dodávky třikrát vyšší než normálnímu zemědělci. Tak co jsem měl dělat? Šel jsem na komunistickou stranu do Českého Brodu, tam jsem přišel k nějakému referentovi, všechno jsem mu ukázal a vysvětlil a ten se nade mnou smiloval. Zvedl telefon a zavolal Národní výbor v Kounicích. Řekl, že tady se stal nějaký omyl a že by jim byl vděčný, kdyby to dali do pořádku. A tak jsem tam mohl jeden rok hospodařit a dodávat. Nakonec mi ale řekli, že to zkonfiskují, protože jsem inženýr, a proto nejsem schopný tam hospodařit, přestože jsem za ten rok všechno udělal. To byl konec."

Další část rozhovoru s Harry Pollakem uvedeme za týden.

Milena Štráfeldová