Nika Brettschneiderová, foto: www.theaterbrett.atNika Brettschneiderová, foto: www.theaterbrett.atPo příchodu do Rakouska Nika Brettschneiderová a Ludvík Kavín německy příliš neuměli, ale věděli jedno – že konečně chtějí dělat divadlo podle svých představ.
O půl roku později, v lednu 1978, uvedli v Bruselu první inscenaci aktovky Jiřího Koláře pod názvem Das Licht der Welt, a v dubnu ve Vídni další Kolářovu aktovku, Die Grube; bylo to zpracování hry Chléb náš vezdejší, k němuž jim autor dal své požehnání. V roce 1979 uvádějí vlastní hru, Jeee...u!, a dávají divadlu jméno – Theater Brett, což je částečně zkrácené jméno Niky Brettschneiderové, částečně asonance na německé slovo pro prkna, která znamenají svět.

V následujících letech hrají ve Vídni, v Curychu, v Německu, v Belgii, Francii, Portugalsku, Itálii, hry českých autorů (Boreš, Binar, Gelnar), ale také Petera Handkeho, Friederiky Mayröckerové, francouzského dramatika Raymonda Cousse, ale také vlastní adaptace Kafky, Komenského, hru o Donu Quijotovi ve Vídni, Kandinského, Ernsta Jandla, Jarryho Krále Ubu...

Jazykové problémy vedly manžele Kavínovi k tomu, že se vedle inscenací textů od počátku orientovali na divadlo pohybové, neverbální. „Situace v Rakousku byla tenkrát taková, že ředitel jednoho vídeňského divadélka řekl: ,No, já bych si dovolil vzít takovou pohybovou inscenaci možná na jeden večer, ale pohybové divadlo nebo divadlo beze slov, to se tady v Rakousku nedá,’“ vzpomíná Ludvík Kavín.

V té době ve Vídni působilo velký kulturní rozruch divadlo pantomimy, které vystupovalo pod jménem Serapionsbruders, Bratři Serapionové. „V době, kdy jsme přišli do Rakouska,“ říká Kavín, „přecházeli Serapioni z loutkového divadla na divadlo pohybové, fyzické, divadlo person. Ovšem oni měli úplně jiný přístup než my, Serapioni jsou neobyčejně výpravné divadlo, od začátku, možná to bylo těmi loutkami, takže oni šli od loutky k člověku, zatímco my jsme vždycky šli od člověka k nějaké té stylizaci. Ale jinak se dá říci, že pokud jde o divadlo fyzické, o divadlo pohybově expresivní, tak v té době v Rakousku existovali Serapioni a my.“

Ačkoli se divadlo Brett na tzv. „chudé divadlo“ orientovalo programově, byla to do určité míry z nouze ctnost: „My jsme vůbec nedostali subvenci brzo, na dnešní poměry to bylo až za hodně dlouho. My jsme měli za sebou už čtyři velké inscenace, už jsme s nimi jezdili po Západní Evropě, jednou za rok jsme udělali jednu. Až po čtyřech letech jsme dostali nabídku od jednoho zdejšího kulturního úředníka, abychom si požádali o občanství, pak že můžeme dostat subvenci. V té době byly subvence podmíněny občanstvím, aspoň v Rakousku. Existovaly výjimky – mně se například podařilo, když od Černého divadla emigroval Petr Kratochvíl a jeho žena Milada, dosáhnout toho, aby dostali subvenci sto tisíc šilinků, na inscenaci, kterou pak nikdy nerealizovali... místo toho odjeli do Ameriky. To bylo v době, kdy my jsme o takové subvenci mohli jenom snít.“

Teprve v roce 1981 začíná divadlo Brett hrát stabilně v malém sále v 16. vídeňském okrese: „To byl takový sál, který jsme měli na půlku, my jsme to museli vždycky po dvou týdnech úplně vyklidit, nastěhovat všechno do našeho malého kvartýru, ty dva týdny jsme doma zkoušeli nebo byli na zájezdech, a po dvou týdnech jsme se tam zpátky do toho divadélka nastěhovali. To byla taková provizorní situace. Mezitím jsme ovšem našli prostory v Münzwardeingasse v 6. okrese, kde jsme začali divadlo opravdu budovat, protože to byla taková troska barák, a tam jsme to otevřeli 24. ledna 1984.“

Ludvík Kavín a Nika Brettschneiderová, foto: www.theaterbrett.atLudvík Kavín a Nika Brettschneiderová, foto: www.theaterbrett.atNa přestavbu bývalé továrny na nábytek si Nika s Ludvíkem museli půjčit: „Ty prostory jsme pronajali na jaře osmdesát dva, a rok jsme platili vlastně jenom trosku. Snažili jsme se tam občas, když jsme nehráli, něco dělat vlastními silami. Pak jsme to chtěli v červnu 1983 pustit, a vtom volal úředník z města, že dostaneme podporu na přebudování toho prostoru na divadlo. Ta podpora byla hrozně malá, ale my jsme si řekli, že už v životě nedostaneme nic jiného, a začali jsme okamžitě shánět firmu a začali jsme tam intenzivně pracovat. Mezitím jsme sehnali ještě další finanční podpory, ale přesto nám s Nikou soukromě zůstalo šest set tisíc šilinků dluhu, které jsme pak spláceli až do začátku devadesátých let.“

Roku 1989 se znovu otevřely hranice a oba majitelé divadla Brett začali dělit svůj čas mezi své vídeňské divadlo a Českou republiku. Ludvík Kavín nejprve rediguje týdeník Moravské noviny (vydávaný nakladatelstvím Atlantis) a od června 1991 je ředitelem Zemského divadla v Brně; z této funkce musel odejít na základě lustračního zákona, protože byl v roce 1968 – 69 funkcionářem vysokoškolského výboru komunistické strany. Nika Brettschneiderová vede od roku 1990 ateliér činoherního herectví a učí pohybovou výchovu na brněnské JAMU.

Zároveň Ludvík s Nikou rozšiřují pole působnosti: sérií společných akcí, kterou téměř bez prostředků a na čestné slovo rozjeli těsně po listopadu 1989, se snaží realizovat „divadlo středoevropského prostoru“. Hned v roce 1990 uspořádalo největší festival českého divadla v zahraničí. Tento program divadlo Brett prosazuje dodnes – v roce 2006 uspořádalo „Divadelní kolotoč“, mezinárodní divadelní festival souborů z Polska, Česka, Slovenska a Maďarska, na němž se rakouskému publiku během čtyř týdnů představilo šestnáct divadel a divadelních uskupení. Jedním z hlavních problémů byl malý zájem sdělovacích prostředků v Rakousku – a v důsledku toho také ne zcela plný sál.

Na ten je ovšem divadlo Brett zvyklé: jeho exkluzivní dramaturgie se odmítá podbízet divákům: „Jejich repertoár je pozoruhodný tím, že je naprosto a trvale nekompromisní,“ říká dnes český režisér Petr Štindl, který v divadle Brett několikrát pracoval v devadesátých letech. „Jenom několik inscenací jsme úplně a na několik měsíců vyprodali,“ uvádí Ludvík Kavín. „Byl to třeba Malý princ od Antoina de Saint-Exupéryho, ten byl beznadějně vyprodaný a museli jsme ho přestat hrát, protože hercům vypršely smlouvy. Nebo Jarryho Král Ubu. Ale takové náročnější texty, na ty si diváci zvykali jenom pomalu a moc nechodili.“

V devadesátých letech na divadlo Brett zaútočila vídeňská radnice: navrhla takzvanou „neoliberální reformu“, kterou chtěla omezit subvence (v té době je divadlo Brett dostávalo pravidelně, i když se nejednalo o žádné horentní sumy) pro malé divadelní soubory, které sídlily ve vlastní budově. Z více než deseti tehdy navrhovaných divadel jich nakonec bylo zavřeno jen pár a divadlo Brett mezi nimi nebylo. K myšlence reformy se vídeňští radní vrátili roku 2002, a 6. července 2005 oznámil divadlu Brett vídeňský radní pro kulturu Andreas Mailath-Pokorny, že od 1. ledna 2006 divadlo nedostane žádné subvence. Majitelé divadla marně namítali, že od roku 1984, kdy se do divadla nastěhovali, připravili více než stovkou inscenací a odehráli 4 200 představení.

A tak v loňském roce muselo divadlo Brett výrazně omezit svou činnost. To, že mohlo hrát a organizovat velké mezinárodní akce, bylo možné jenom díky zvláštním grantům Visegrádského fondu, podporám z kulturních organizací účastnických zemí a dobré vůli samotných účastníků. Nika Brettschneiderová a Ludvík Kavín se ale nevzdávají. V únoru uvedli novou premiéru hry Armina Baumgartnera „Brammer vidí černě“, v červnu Havlovu vernisáž. Na svých internetových stránkách prohlašují, že rozhodně nevyhlásí bankrot. Na podzim připravují další divadelní festival a obnoví představení Baumgartnerovy hry, ale divadelní plány zatím pro jistotu dělají jenom do konce roku.

Julek Neumann